Incká říše (1200 - 1532 n.l.) dovedla již rozvinuté stavební umění do naprosté dokonalosti a zároveň poprvé sjednocuje celé území dnešního Peru. Její společenský systém připomíná strukturovanou feudální společnost řízenou přísnými náboženskými pravidly. Oficiálním jazykem se stává Quechua. Její vznik je popsán v článku na konci klasického období. Postupně si podmaňuje všechny nezávislé pobřežní říše i menší národy, jako poslední Chimu národ, který odolával nejdéle. Zakladatelem dynastie se stal kolem roku 1200 Manco Capac, syn boha stvořitele Viracocha. Dalším následníkem trůnu byl jeho syn Pachacuti (Sinchi Roca), kdy přichází nejslavnější éra incké říše. Inkové měli pevně stanovená pravidla pro výběr panovníka. Panovník, na rozdíl od prostého lidu, měl prakticky neomezené množství manželek a milenek, avšak dědic a budoucí panovník vzešel z úplně jiného svazku. Inka si jako jediný bral za ženu svoji vlastní sestru. Jejich syn pak byl právoplatný dědic. Jedině tak byla zachována „čistota krve“. To mu ale vládu nezaručovalo, spíše to z něj udělalo hlavní terč v boji o trůn. Dalo by se říci, že bratrovražedné boje byly nutností. Inka tím dokazoval, že je nejsilnější a jen on může vládnout. Inkové neznali písmo a jména jejich předků se uchovávala po generace pouze v ústním podání. Těla mrtvých inckých panovníků se nepohřbívala, ale uchovávala se, aby byla dále uctívána, jako by byla živá.
Inkové měli svůj vlastní způsob nazírání na svět, prostor a čas pro ně byly posvátnými, svět se skládá ze tří rovin - Hanan Pacha nebo svět nahoře (bohové, jako je slunce, měsíc, blesk, hvězdy, duha), Kay Pacha nebo svět zde (muži, zvířata a rostliny), Ucu Pacha (nebo Urin Pacha) nebo svět dole (mrtví a duchové, nemoci). Viracocha, v mytologii Inků uctívaný jako bůh stvořitel, nejprve vytvořil nebe, slunce, měsíc, potom vytvořil čtyři světové strany, ve vesmíru podle nich existují současně andské světy, paralelní a vzájemně propojené, které uznávají život a komunikaci mezi fyzickýmy a duchovnímy subjekty. Inkové také prováděli u novorozeňat deformace lebek. Byl to jeden ze znaků vyšší společnosti.
Sinchi Roca se zasloužil o další rozšíření říše, tím že zvítězil při útočných nájezdech okolních kmenů, při kterých bránil zemi. Z Cusca se stalo velkolepé hlavní město. Všechny vesničky a osady v kruhu deseti kilometrů do Cusca nechal vysídlit a srovnat se zemí a zahájil gigantický projekt výstavby zemědělských teras, nádherných paláců a úchvatných chrámů. Obyvatelé, kteří ztratili své domovy, začali kolonizovat nově postavená území. Za vlády dalšího nástupce LLoque Yupanqui, expandovalo území více na sever až ke hranicím dnešního Ekvádoru, zmocnil se i svatého chrámu Pachacamac v blízkosti dnešní Limy. Posunul také hranice směrem na jih k dnešnímu Chile. Celá mocná říše byla sjednocena do jediného správního celku, a to nejen geograficky, ale také ideologicky a politicky.
Na konci 15. století představovalo incké impérium vrcholnou ukázku vyspělé a vzkvétající civilizace, jejíž úrovně nedosáhla žádná civilizace před ní a ani dlouho po jejím zániku. Byla ve své době pravděpodobně největší civilizací svého druhu na světě. Žilo zde takřka na 20 milionů obyvatel. Byla rozdělena na čtyři správní celky suyos, které se paprsčitě rozbíhaly od ústředního náměstí v Cuscu, na čtyři světové strany. Další nástupce Mayta Capac rozšířil hranice ještě více na sever, až k městu Quito, kterému dával osobně přednost před Cuscem. Právě tato strategie se však ukázala jako chybný politický tah, který později vyústil v rozvrácení incké říše. Takto velká říše nemohla zůstat dlouho jednotná a vlivem tlaků různých mocenských skupin se rozdělila. Atahualpa, syn panovníka, měl převzít moc nad Quitem, ale Huascar, legitimní dědic a nástupce se proti tomuto postavil, v krvavé bitvě ho však Atahualpa přemohl. Zde potom v roce 1532 zjistil španělský konquistador Francisco Pizarro, kde je slabé místo říše a využil jej k obsazení. Během prvních sedmi let španělské conquisty se zemí prohnala epidemie neštovic, nemoci přivlečené bílými muži z Evropy, které zahubila až 30 % původních obyvatel.
Společnost incké říše byla vysoce hierarchizovaná, nejvyšší bůh stvořitel Viracocha (bůh Slunce) , další byl panovník jako jeho přímý potomek, nejvyšší představitelé církve - královské allyu, místní náčelníci - curacas... Přičemž žena byla společensky bezvýznamná, její úkol byl především starat se o domácnst, pracovat na poli a svědomitě vykonávat své mateřské povinnosti. Kněží vybírali asi desetileté krásné a inteligentní dívky, zavírali je v klášterech - acclahuasi, kde se učily ženským dovednostem. Z většiny takto vychovaných dívek se později staly mamakony (Sluneční panny) a konkubíny nejurozenějších šlechticů a dokonce samotného panovníka. Některé však byly obětovány bohům.
Velmi úspěšný a známý byl systém silnic, které spojovaly jednotlivé části rozsáhlého impéria a sloužily pro jeho kontrolu. Zprávy byly přenášeny poslíčky (běžci), kteří si je předávali jako štafetu a dostaly se tak do cíle v rekordním čase (např. 2000 km za 6 dní). Základním objevem hospodářství byla terasovitá políčka, která zabraňovala erozi půdy a akvadukty nad nimi zabezpečily jejich stálé zavlažování pomocí vody z hor. Jistě není třeba zmiňovat skvostné chrámové a palácové komplexy, které stále odolávají navzdory větru, dešti, času a dochovávají se dodnes (Machu Picchu, Sascayhuaman, Achirana...).
Incké náboženství bylo poměrně flexibilní vhledem k tomu, kolik kmenů a národů tato říše obsahovala. Lišila se pouze lokálními zvyklostmi, ale věřili pouze v jednoho boha "prvotního hybatele" společně s přírodními živly, které k lidem hovořily prostřednictvím duhy, blesků a hřmění. Velký Inka, panovník, se po celé říši nechal uctívat jako přímý potomek boha stvořitele Viracocha. Hlavní roli v náboženství hrálo Slunce, nejmocnější bůh a reálná, pouhým okem viditelná hlava církve, kdežto Viracocha byl pouze fiktivní, proto měl menší moc. Náboženské slavnosti sestávaly z procesí, obětování a tanců, obětovaly se nejčastěji lamy, morčata, kukuřičné pivo chica nebo vyvolené ženy. Věštby představovaly nejdůležitější náplň práce takřka všech kněží a curanderos. Šamani uměli mluvit s duchy a propojovat se s duchovním světem pomocí halucnogeního prášku ze stromu vilca. I obyčejná jiskra nebo mihnutí ještěrky bylo považováno za božské znamení, ke kterému indiáni řistupovali s náležitou úctou.
Zdroj: Turistický průvodce Peru řady Rough - Dilwyn Jenkins
No comments:
Post a Comment