Práva původních obyvatel a devastace deštného pralesa
Díky kolonizaci a lidské činnosti hrozí pralesním etnikům v Peru, že během několika příštích desetiletí definitivně ztratí svoji nezávislost, své tradice a svébytnou kulturu a v neposlední řadě i svůj domov. Domorodé obyvatelstvo vytlačují z jejich tradičních teritorií přistěhovalci, ropné společnosti, zlatokopové, dřevaři, kokainové mafie a občas i teroristické organizace a takové přesile se indiáni mohou jen těžko ubránit. Nemalou hrozbou je také šíření křesťanství, které převrací naruby starobylé šamanské rituály. Některé kmeny už zasáhla moderní civilizace tak, že se přizpůsobily, vyměnily tradiční oblečení za ryfle a fotbalový dres a žijí civilizovaným způsobem života.
Na velkých úsecích pralesa došlo již k nenávratným škodám a indiáni se stahují čím dál více do nitra džungle nebo jsou nuceni otročit osadníkům a přizpůsobovat se podmínkám konzumního života. Tradiční hodnoty života v kmeni vymírají společně s nezávislostí unikátních pralesních komunit. V roce 1974 vláda schválila první zákon o domorodých komunitách, který uzákonil právo původního obyvatelstva na jejich zemi. Ale toto území musí být registrováno u ministerstva zemědělství, takže na území bez registrace neměli v podstatě indiáni právo a mohl je kdokoliv zabrat. Navíc v této době byla u moci vláda, u které nebyla prioritou ochrana domorodého obyvatelstva.
Další zákony v 70. letech dávaly právo na vlastní zemi i nově vzniklým etnikům a komunitám, které musely nutně založit právnickou osobu, která by je reprezentovala. V 70. a 80. letech se začala indiánská etnika hojně organizovat a vznikaly různé organizace jako např. Mezinárodní asociace na rozvoj peruánské Amazonie (AIDESEP), Koalice domorodých národností (CONAP). Od této doby byla založena ještě řada dalších regionálních politických a zájmových skupin, které se vymezovaly především geograficky a které fungovaly jako užiteční prostředníci mezi etnickými skupinami a státními orgány v Amazonii.
V roce 1999 byl schválen další zákon, jehož cílem měla být ochrana přírodního prostředí, udržitelný rozvoj a respektování práv původního obyvatelstva. Tento zákon se však setkal s nelibostí většiny významných zájmových organizací a vyvolal stávky po celé Amazonii, jelikož ve skutečnosti potlačoval práva indiánů a otevíral nové možnosti pro investice nadnárodních společností a firmám poskytoval daňové úlevy, aniž by místní obyvatelstvo získalo jakékoliv podobné výhody nebo kompenzace.
Situace se ještě zhoršila, když v roce 1995 prezident Fujimori podepsal nový zákon legalizující kolonizaci indiánského území, které není minimálně dva roky osídlené. Nikdo nechtěl pochopit, že většina pralesních indiánů žije polokočovný způsob života a za obživou se stěhují z místa na místo , tudíž obrovská část jejich území vypadá v určitý moment opuštěně, ale ve skutečnosti tvoří integrální součást jejich tradičního historického teritoria.
Další vážnou hrozbou je těžba ropy a zemního plynu. V 90. letech Fujimori zažehnal nebezpečí bujícího terorismu. Kýžený kapitál a investice měly přijít právě z těžby. Vláda se mohla přetrhnout, aby nadnárodním společnostem pomohla při geologickém průzkumu potencionálních ložisek v obasti Madre de Dios a Camisea, které jsou zasaženy nejvíce. Dnes se již průzkumy a těžba poněkud omezuje, ale je to spíše vedlejší efekt neschopné vládní politiky, než snaha o záchranu pralesa. Hrozba postupného ničení však stále trvá.
K nelegální těžbě dřeva dochází v nejhorší míře hlavně v jihovýchodní části džungle Madre de Dios, kde žijí indiáni Amarakeri. Obrovská železná monstra zde mění nejkrásnější amazonský prales na velkou bahnitou díru. Začíná už pronikat do jedinečné přírodní rezervace Tambopata, která je domovem vyder, kondorů, anakond a vzácných jaguárů. S každým novým dolem planeta přichází o stovky rostlinných a živočišných endemitů a z půdního krytu se stává jednolitá štěrková plocha. Za bagry těžebních společností zůstávají mrtvá zvířata.
Výpověď indiána kmene Amarakeri z Madre de Dios
"Narodili jsme se, pracujeme, žijeme a umíráme v údolí peruánské řeky Madre de Dios, je to naše zem - jediná věc na světě, co máme, se zvířaty, rostlinami a malými farmami. Je to prostředí, kterému důvěrně rozumíme a umíme jej dobře využívat. Nejsme jako ti, kteří se snaží všechno kolem sebe zničit a nechat prales navždy v troskách. My prales respektujeme, ale máme z něj i užitek.
Spousta lidí se nás ptá, proč chceme tolik půdy. Myslí si, že stejně nestačíme všechnu obdělat, Ale my ji obděláváme jinak než oni, chráníme ji a snažíme se zachovat její bohatství i pro další generace našich dětí. Někteří lidé se nám snaží naši půdu sebrat, ale pak ji zničí, opustí a přestěhují se jinam. Ale tohle my nemůžeme, vždyť jsme se tu narodili. Bez našeho lesa bychom všichni zemřeli. Na rozdíl od jiných částí peruánské džungle je oblast Madre de Dios dodnes jen řídce osídlená. Lesy jsou tu husté, ale půda je chudá na živiny, takže ji musíme obdělávat úplně jiným způsobem než lidé v oblastech, které jsou daleko hustěji obydlené, více znečištěné, méně zalesněné, ale zato s úrodnější půdou. Náš systém by na malém území nemohl fungovat. Cizí lidé neznají způsob, jak nejlépe využívat bohatství zdejší přírody. Místo toho si prostě berou, co jim příroda dává, ale nic jí nevracejí. Berou si dřevo, ořechy, ale nejvíce ze všeho zlato.
Muži z hor dělají celé dny pořád totéž, rýžují zlato, porážejí stromy a jiné věci. Za chvíli se začnou nudit, celý den žvýkají lístečky koky, špatně jí a za pár měsíců odcházejí pryč. Inženýři pořád upíjejí tu svoji kávu a pozorují ostatní při práci.
My děláme podobné věci jako oni, ale vždycky necháme prales, aby se zase vzpamatoval. Obděláváme naše farmy, lovíme, rybaříme a sbíráme lesní plodiny, takže jsme soběstační a nepotřebujeme nic jiného. Také stavíme domy, kanoe, vychováváme své děti, bavíme se a užíváme život. Zkrátka naše vlastní práce dokáže uspokojit všechny naše potřeby, aniž bychom museli ničit prostředí, ve kterém žijeme.
V horní části Madre de Dios je dřevo daleko důležitější než zlato a pila Shintuye má největší výnosy v celém kraji. Ze dřeva se na jiných místech vyrábějí kanoe a lodě na prodej a materiál na stavbu domů pro osadníky. Říká se, že Madre de Dios je zapomenutá země, ale lidé z jiných částí Peru ani národní a nadnárodní společnosti na nás nezapomněli, snaží se zmocnit naší země a přírodních zdrojů. Proto jsme založili Federaci indiánů z Madre de Dios a chceme bránit naši zem a její bohatství.
Už od roku 1974 se nás lidé ptají, jestli máme na svou zemi registraci podle zákona o indiánských komunitách. Úřady nám ji pořád slibují, ale pravda je taková, že registraci získala jen jediná naše komunita, a to jen na území 5000 hektarů. Mohli byste se zeptat, proč chceme registrace až teď, když jsme se doposud obešli bez nich. Odpověď je taková, že dnes musíme naši zemi chránit před mnoha lidmi, kteří nám ji chtějí vzít a kteří nás nikdy před tím neohrožovali.
Ikdyž stále jezdíme do Puerta Maldonada žádat o ochranu ze strany státních úřadů, nikdo nám nechce vyjít vstříc a nikdo nechce vyhnat vetřelce, kteří okupují naši zemi. Naopak, když bráníme naši zemi před vetřelci, obviňují nás, že jsme divocí necivilizovaní barbaři.
Stejně vážně nás ohrožují i zlatokopové. Peruánská vláda považuje právo na těžbu a právo na zemi za dva odlišné právní nároky a prý existují zákony, které indiánům dávají přednost získat právo těžby na své vlastní zemí před ostatními, ale úřady tyto zákony odmítají vynucovat. Hodně lidí získalo horní práva "načerno" pro své nelegální doly. Jiní lidé prostě přijdou a otevřou důl bez jakéhokoliv povolení. Existuje bezpočet různých příkladů.
Další problém je se správci národního parku. Podle nich nesmíme při lovu ryb používat barbasco (rostinný jed) v řekách na našem území, ačkoliv vůbec nepatří pod správu parku. Tvrdí, že barbasco zabíjí všechny ryby, ale my už takhle lovíme odnepaměti a řeky jsou stále plné ryb. Ryby zabíjejí spíš cizí lidé, kteří přitom používají dynamit.
Hlavní zdroj naší potravy, kromě zemědělství, je rybolov. Lovíme hlavně rybu boquichico. Nejdřív hodíme do vody barbasco a pak rybu lovíme lukem a šípy. Jíst ryby nikdy nepřestaneme a nikdo nám nebude přikazovat, jak máme lovit!
My nebráníme ostatním, aby tu žili a využívali bohatství pralesa, ani se nebráníme novým věcem. Naopak, i my chceme mít z rozvoje pralesa užitek, ne jenom velké společnosti a osadníci. Ale chceme, aby přírodní bohatství zůstalo zachováno pro další generace jak osadníků, tak i indiánů."
Zdroj: Turistický průvodce Peru řady Rough - Dilwyn Jenkins
Říkám si, jak musíme být indiánům směšní my lidé z civilizace, v tom pošetilém oblečení, s make upem, co jíme za jedy a ještě si na nich pochutnáváme, způsobem chování a zvyky, které nemají vůbec nic společného s tím kdo jsme, s naším původem...chce se mi brečet...když vidím, jak se jim smějí a jak přijdou směšní oni lidem z měst...jednou se budeme učit my od nich, pokud zde ovšem ještě budou...
No comments:
Post a Comment