Mé Já

Mé Já 

Chci si na chvilku odpočinout,

tak odložím své srdce do kufru,

který ještě neví kam zase poputuje,

jeho myšlenky jsou chvílemi stejné jako mé,

ale já už nechci myslet.

Vidět tak zase ten svět, svět který někde uvnitř znám,

cítit, milovat...

Cesta je správná, ale jak dlouho, jak dlouho ještě,

než ho zase najdu.

Cesta klikatá, mnoha překážkami zkřížená,

jak vysoko musím skákat,

aby mi ukázaly, jaké je nebe...

Příroda zasněžená bílými květy,

tak jak si ji nepamatuješ,

omamně vonící oleandry a jasmínem.

Proč se na ni dívám, kde to jsem a proč je všude kolem mne,

...klid a mír.

Opojný pocit svobody a lásky,

mnou prochází, jako kdybych nebyla,

jen má duše jak by putovala rájem mého vnitřního světa,

Nechávám se unášet a dopadat okvětní plátky na mé ruce a obličej,

na cestě lemované alejí, prosvícené Sluncem,

a vůbec se nebojím, kam se poděl můj strach?

Nahá a krásná po ní kráčím dál,

jen já sama, i mé myšlenky odešly,

jakoby je spálil žár ohně.

Kam náhle zmizela ta cesta, zmizela alej,

zmizely i vůně, barvy a tvary.

Není Slunce ani Měsíc, není Vesmír...

jen všeprostupující mír, láska ... a Já.

V.