Čtyři kůly se střechou, z kopce postavená postel z prken, na kterých je stará matrace, dřevěný stůl se svíčkami, které tu po někom zůstaly. Sedám si do hamaky a pozoruji přírodu kolem a je mi tu nádherně. Místo je obklopené vysokými palmami a dlouhými liánami, hustý porost, jako by uzavíral toto místo, bublající potůček, sluneční paprsky dopadají až k tambu a prohřívají mé tělo. Hned vedle mne je zvláštní palma s dvaceti až třiceti centimetrovými trny. Poslouchám nepřeberné množství zvuků, některé rozeznám, některé jsou pro mne naprosto neznámé, ptáci, cikády, opice, kolem létají kolibříci a různé druhy nádherných motýlů. .... Nasávám rozmanité vůně rostlin, květů, dřeva, hlíny, která je všude kolem, kmeny porostlé mechem. Ráj na zemi...
Čekám až se mi nachytá voda z potůčku a najednou se zarazím, v proudu na kameni sedí obrovský oranžový krab, má dobrých dvacet centimetrů. Nehýbe se, zkouším klackem jestli je živý nebo se mi to zdá. Lekne se a uhýbá. Vrátím se pro foťák a chci si ho jít vyfotit, cestou to vezmu přes "záchod", což je díra do země a kolem jsou dva páry úzkých klád na nohy. Zatím co dřepím nad touto dírou, kolem mne na větvích přiskákají malé černé opičky, zvědavě na mne koukají a já na ně. Pokračuji dále k vodě a myslím na kraba, podívám se na zem a zarazím se, asi metr přede mnou had, dlouhý černý had se žlutou kresbou. Přeběhl mi mráz po zádech, ale cítila jsem zvláštní vzrušení, nebála jsem se, ale cítila velký respekt. Sednu si do hamaky a sním si svoji porci rýže na oběd, kterou mi přinesl ráno Solano. Nevím sice kolik je hodin, ale můj žaludek hlásí poledne. Jak rychle tu člověk ztratí pojem o čase, nemá ponětí jestli je ještě dopoledne nebo už odpoledne nebo snad večer, pokud už se nestmívá. Vyhřívám se s ještěrkami na sluníčku a dívám se na příchozí cestu, najednou se z houští vynoří velké chlupaté zvíře, černé s velkým ocasem. Pomalinku a nerušeně si to kráčí po cestě pryč. Toto docela roztomilé zvíře s dlouhým zahnutým pyskem, se jmenuje "Manko", později jsem zjistila, že se živí ovocem a mravencemi, mravenečník.
Čas tu plyne úplně jinak než v civilizaci. V momentě se setmělo a spustil se obrovský liják. Hromy svištěly nad mou hlavou, mám pocit, že takovou bouřku jsem ještě nezažila. Vysvlékla jsem se do naha a nechala stékat kapky po mém těle a očišťovat ho. Nohy zabořené do hlíny, připadala jsem si jako rostlina, bylo to nádherné, čerstvé a osvěžující. Bouřka neustává a přede mnou v houští opět skáčou opice z jedné větve na druhou a křičí.
V noci, sotva se setmí, džungle ožívá, cikády zahájí koncert ve velkém, ležím v posteli a poslouchám dusot opic na zemi, jak se prohání blízko kolem a další neidentifikovatelné zvuky, které ke mně přichází z blízka i z daleka, jako kdyby křičela nějaká šílená žena, mužský hlas volající "hej", to vše jsou velcí noční ptáci. Poslouchám noční život džungle, z dálky se ke mně opakovaně šíří zvuk nějaké šelmy... Často padají větve v blízkosti pod tíhou skákajících opic, listí a plody.....stále prší. Dívám se do tmy, která vyplňuje každou skulinku, pozoruji světlušky, které jsou větší než u nás, všechno je tu tak nějak větší. Seděly kolem v pravidelném kruhu, jako by mne každou noc hlídaly, připadám si jako v nebi a ony jsou hvězdami kolem mne. Vzduchem se line zvláštní, medově nasládlá vůně dřeva, zapálím si jedno mapacho, nízko nad střechou prolétal nějaký velký pták, cítím od něj průvan. Někde v mé blízkosti, ale nedokážu určit směr, se line melodie, která se v pravidelných intervalech opakuje. Je to nepopsatelné, nedokážu říct, co by to mohlo být. Je to nádherná a magická melodie s přesnými tóny. Pak slyším podivný zvuk, něco velkého se oplachuje v jezírku, jako člověk, slyším i lidské hlasy, ale nerozumím. Divný pocit, odskáče to po větvích, které se pod ním lámou, pryč...
Ranní nájezd malých černých opiček jako obvykle, jsou roztomilé, jako malí medvídci s bílou kresbou v drobném obličeji, jedna mne pozoruje kývavým pohybem z prava do leva. U stolu na zemi se líně trousí patnácticentimetrová tlustá housenka, oranžová s červenými tečkami a šedivým břichem. Rozhodnu se pro úklid, dvě rozeklané větve svázané liánou k sobě. Odmetám listí, i když vím, že večer to tu bude s největší pravděpodobností vypadat stejně. Připadám si při tom jako nějaká čarodějnice, žijící hluboko v lese ve své chýši. Takže tu žiji jako nějaká pralesní žena, která se koupe nahá v tůňce, někde v džungli, poblíž chýše z palmových listí :-) Okousaný toaletní papír od hlodavců, invaze velkých mravenců, bílá dálnice ztrácející se v hustém porostu lesa, ve které je jich tisíce a každý nese svůj kousek papíru, jsou neuvěřitelně pracovití a jeden se mi zakousl do kalhot tak, že jsem ho nemohla sundat. Můj soused, přerostlá čtyřcentimetrová vosa, která žije v díře v hliněné zemi hned vedle postele, hlásí čas oběda. Přiletěla s kobylkou, která je větší než ona sama.
Sešeřuje se, zapálím si zase svíčky a udělám si svůj večerní rituál s mapachem, mám pocit, jakoby kolem mne vše ožívalo, stromy, keře, listy, jakoby vše se mnou chtělo komunikovat. Cítím, jako kdybych tu nebyla sama. Když jste v přírodě dlouho a sami, začne s vámi komunikovat, začnete vidět a cítit věci, které normálně nevidíme, pochopíte spoustu věcí a zákonitostí a .....stanete se její součástí, přijme vás.
S láskou
Oni Shobo
No comments:
Post a Comment