Je konec ledna a já přistávám opět v Limě, tentokrát však vzrušená pocity štěstí, dobrodružství, svobodou, začátek nové etapy, naprosto jiného života v neznámé divočině, kultuře … Přelítáme do Pucallpy, v dutinách cítím ještě větší vlhkost než u oceánu, klima vypovídá za vše, časté problémy s přistáními, kvůli tropickým lijákům, jsou téměř na denním pořádku, pro Peruánce nic neobvyklého, stejně jako zemětřesení na pobřeží, které se opakuje každý měsíc. Hned se na nás vrhají ze všech stran nabídky na taxi, chytáme volnou motokáru a míříme směr centrum. Rušné ulice, motokáry, troubení, zběsilý provoz, který Evropan nepochopí, nikde žádné cedule, značky, směrovky a přesto všichni vědí kudy… No ano, to jen my stále potřebujeme nějaké řízení a manipulaci a milion značek. Usměvavé snědé tváře s bezstarostným výrazem odpoledního nicnedělání v tropickém dni, zaujímá pouze má přítomnost, kolem se ozývá „hola gringita“, „como estas“, připadám si jak mimozemšťan spadlý z vesmíru do jiného světa, i oni mě tak vnímají, těžké je tu zapadnout s bílou tváří a světlými vlasy, z každé tváře čtu „bohatá cizinka, Evropanka nebo Američanka? možná Němka“. Z nitra vlhkem oprýskaných zděných domů se ozývá temperamentní muzika a otevřenými dveřmi do vyprahlé ulice čpí zatuchlina, odpadky se válí po ulicích a občas zavane zvláštní puch, kde jsou popelnice…?, říkala jsem si už mockrát, no jo vždyť my Evropani jsme jim sem přivezli ten „úžasný“ výmysl polotovarů a plastů a oni to vlastně neumí vůbec zpracovávat, oni nevědí, že se to nerozloží, jako banánové slupky a kdo by platil za popelnice? Vzpomínám si, že jako malé děti jsme také vyhazovaly odpadky na ulice a neuvědomovali si důsledky, až v pozdějších letech začala vlna ekologie a naučili jsme se být pořádní, třídit odpad a pod. Stejně tak zde vnímám, že procházejí teď touto etapou, kdy si teprve začínají uvědomovat, avšak jen někteří.
Po chvilce se dostáváme na zastávku, odkud jezdí auta do malého přístavního městečka, čekáme, až se auto zaplní, no spíše přeplní, vyjíždíme v osobním automobilu neznámé značky, vepředu včetně řidiče tři lidé, no jeden sedí na řadící páce, vzadu tři až čtyři lidé, podle prostorové rozprostřenosti. Urvané páky na otevírání dveří, kde visí jen šňůrka, na podlaze hlína a zaprášené sedačky z prašné cesty, po které se auto řítí závodní rychlostí, kameny lítají do popraskaného okna, řidič se snaží vyhýbat dírám v cestě a k tomu všemu vyhrává temperamentní peruánská muzika, kolem se míhají vysoké porosty palem. Nenapadlo by mě, že by mohl ještě po cestě přibrat další pasažéry, ale tady nic není problém. Po cestě tedy nabíráme do kufru, ze kterého voní mango a křičí slepice, ještě dvě osoby. Za dvě hodiny se konečně blížíme k městečku, už padla tma, cesta je po dešti rozblácená, několikrát jsme zapadli, posledních pět kilometrů kopcovitého terénu jsme zdolali zvláštním způsobem, problém v motoru značil, že budeme muset do kopce auto tlačit a z kopce se svezeme, nakonec jsme úspěšně dorazili.
Loďku už bychom nenašli a jít do džungle v noci s jednou baterkou taky nebyl dobrý nápad. Hledáme tedy místo, kde by se dalo přespat. Jedno docela laciné místo by se našlo, 15 solů odpovídá ovšem úrovni, no hlavně, že je postel a střecha nad hlavou.
Ani se nevybalujeme, hned ráno snídáme na břehu řeky slepičí vývar, caldo de gallina, ze kterého trčí pařát, plave v něm jedno celé vejce uvařené ve skořápce s těstovinami a majoránkou, navzdory tomu pařátu, kterého jsem se vzdala ku prospěchu jiným, však chutnal výtečně. Chytáme loďku a místní drobný převozník Jorgito nás veze proti proudu Pachitea a pak dále kanálem termální řeky. Po tři čtvrtě hodiny se dostáváme na místo, odkud vede cesta džunglí, kde už není žádná chalupa. Jdeme rychle, každé zastavení znamená nálet komárů. I přes dusno a krůpěje potu na tváři a zádech si všímám rozmanitých rostlin a stromů, nasávám jejich vůni, poslouchám zvuky zvířat, je to nádherné, připadám si jak v pravěku. Po náročné a zdlouhavé cestě jsme konečně na místě, v domově, kde žije šaman s rodinou, všichni nás vítají včetně dětí, které nás obklopily, jako kdybychom i my byli součástí jejich rodiny. Jednoduchá a skromná chata ze dřeva se střechou z palmového listí, suchý záchod, kuchyň s otevřeným ohništěm, na kterém se zrovna připravovaly zelené banány.
Je to opravdu krásné místo, plné klidu a míru, procházím se mezi palmami, citroníky lemují cestu k bungalovům, kde se ubytováváme, s výhledem do okolní džungle, v oknech jsou sítě, které trochu zabrání moskytům. Hned napravo je velký bavlník, bílé chomáčky vaty pomalu klesají, kývavými pohyby v mírném vánku k zemi. Za bavlníkem je malý palouček, olemovaný červenými ibišky, kde jistě v noci při úplňku svítí měsíc. Za paloučkem je maloka, velká kruhovitá místnost pro ceremonie, vstupuji dovnitř a cítím zvláštní sílu a pokoru. Tak tady se bude vše dít …
K večeru začíná džungle ožívat zvuky cikád a dalšími neidentifikovatelnými zvuky, zblízka i ze svých hlubokých útrob. Tma je tu poměrně brzy, už o půl sedmé se setmí a černá noc, kdy nevidíte ani na krok trvá až do šesti do rána a každý den úplně stejně po celý rok, žádné posunování času. Jen to úžasné nebe svítí, jako nikde na zemi, tolik hvězd se snad ani nevejde na oblohu, mlhoviny z nich a další zajímavé útvary, ráj pro astrology. Nebe je tu opravdu mystické, to nevymyslíte, najednou se seskupí všechny hvězdy na jednu polovinu nebe, je to možné? No ano, vždyť to vidím na vlastní oči! Za chvíli se podívám znovu a hvězdy jsou uskupené v jedné linii přesně uprostřed nebe, ale nebe je opravdu bez mráčků, jasné, to jsem ještě neviděla. První noci nemohu usnout přes ten hluk džungle, jako bych měla cikády přímo v uších, takový rachot...
Krásný den všem
Oni Shobo
